Císařský řez

Domnívám se, že naše prenatální a porodní zkušenosti formují náš životní příběh. To, co prožijeme jako embryo, nebo novorozeně přímo ovlivní náš život. Naše životní strategie souvisí s našimi prvotními zážitky. Proto bych ráda přinesla několik vhledů a pohledu do problematiky očima kraniosakrálního terapeuta.
Každý porod je jiný, každý může přinášet jiné výzvy a jiný druh zahlcení jak pro dítě, tak pro matku, ale současně přináší také prostor pro velké dary v podobě získání kompetence k posílení životní odolnosti. Jakýkoli porod je zřejmě míněný jako velká výzva, kde si můžeme poprvé budovat svou odolnost a životní sílu.
Porod je vztahový, je tam vždy přítomno určité očekávání nejen matky, ale hlavně miminka. Právě o miminku bych moc ráda mluvila, protože ikdyž v poslední době aspoň částečně zahrnujeme matku do porodního procesu, miminko se stále považuje za pouhý jeho produkt.
Největším očekáváním je spolupráce matky a dítěte, ale nutno říct, že ne vždy může být tato symbióza přítomná.
Císařský řez je jeden ze způsobů vedení porodu. Zvolí se tehdy, když fyziologický porod může ohrozit dítě nebo matku, někdy oba. Jednotlivých důvodů k vedení porodu císařským řezem je mnoho.
Existují dvě možnosti ukončení těhotenství tímto způsobem: akutní a plánovaný císařský řez.
Moje zkušenost říká, že z hlediska následného prožívání vidím v těchto dvou možnostech velký rozdíl.
Když u akutního řezu jako velké životní téma zůstává zahlcení z panické atmosféry a prožívání kontaktu jako něčeho ohrožujícího, zatímco u plánovaného řezu je spíše přítomen nedostatek impulzu k akci, rozhodování a vlastní vůle.
Takže když například dítě narozené akutním císařským řezem bude mít potíž věci dokončovat, naopak dítě narozené elektivní sekcí bude mít větší náročnost cokoliv začínat.
Oba způsoby porodu mají ovšem jedno společné, a to aktivní a neustále aktivující se prožitek nedostatku kompetence pro život.
Velké téma plánovaného císařského řezu tkví v tom, že dítě nespustí impulz ke kontrakcím. Většinou elektivní sekce se plánuje cca 10 dní před termínem porodu, což pro lékaře se jeví jako bezpečný čas v rámci zralosti plodu, pro dítě ovšem je to ještě poměrně dlouhá doba, čas který potřebuje na přípravu pro svou náročnou cestu ke zrození. Čas velkých příprav, kdy si vlastně oba dva (matka a dítě) navzájem kontrolují procesy spolupráce, většinou se postupně a různě intenzivně odehrávají tzv. “poslíčky”.
Ze své vlastní zkušenosti bych to přirovnala ke zkoušce orchestru před velkolepým představením. Je to čas na koncentraci energie pro porod.
V případě plánovaného řezu nepřijdou kontrakce, které nás posunují dopředu (velmi mocná a silná část porodu). Z bezpečí dělohy takové dítě nic “nevyhání”, a taky není tam ten pomocný tlak, který je velmi důležitý pro opuštění bezpečného prostředí, které sloužilo po celou dobu zrání jako stabilní místo pro vývoj, intenzivní a velmi zásadní část našeho života.
Není tam přítomná spolupráce matky. Jsou to děti, kterým “někdo vnější” vzal značnou část jejich síly k narození.
Takže výsledně v životě může přetrvat jako velké životní téma například:
-nerozhoduji o svém životě
-nevím co je pro mě dobré
-neumím začínat nové projekty
-někdo jiný musí rozhodnout za mě
-ani to nebudu zkoušet
-nemám na to
Tyto děti mohou následně používat jako strategii k řešení tohoto prvotního zážitku například urputnou snahu o sobě rozhodovat. Často jejich první slovo bývá “NE”.
Potřebuji si dělat věci podle sebe.
Akutní císařský řez je zahalen do celkové atmosféry paniky. Odvážila bych se říct, že se jedná i o nejnáročnější způsob porodu pro všechny zúčastněné, včetně porodníků.
Je to porod, který nese v sobě hodně porodního traumatu. Dítě, matka a často i otec nesou prožitek velkého zahlcení panickou atmosférou, vjem, že jsou ve velkých nesnázích, odříznutí od kontroly nad vlastními procesy. Je to pochopitelné, protože i pro porodníka je to nejtěžší a nejrizikovější způsob jak přivézt miminko na svět.
Navíc často u tohoto druhu porodu není jiná možnost anestézie než celková, což pro dítě přináší další druh šoku - šok z anestézie.
A to tak, že matka najednou “zmizí”, její vědomí přestane být přítomné, což přináší pro dítě další pocit opuštění v těžký okamžik.
Setkávám se s tím na svém lehátku skutečně často u dětí i dospělých.
Po celý život pak může zůstávat přítomno něco jako “když to nejvíc potřebuji, ta nejdůležitější osoba tady není pro mě”. “Jsem úplně sám”, “nemám se o koho opřít”.
Aktivní pocit opuštění v okamžiku, když dítě potřebuje nejvíc mateřskou přítomnost. V této situaci se hodně věcí děje mimo očekávání, dítě je v ohrožení života a nikdo blízký tam není přítomen.
Další šok není už jen z neočekávané medikace, ale i šok z vnější autority. Ruka porodníka přináší další šokující zásah (stejný šok může být přítomen i u plánovaného řezu). Dosavadní bezpečí dělohy je najednou ohroženo z více stran. Porušen prostor, který do teď se jevil jako to největší bezpečí. Následuje spousta dalších manipulací (pediatrické vyšetření, další a další manipulace v časové tísni a panice, často inkubátor), žádný bonding není možný.
Pro dítě to může do budoucna přinášet pocit, že jakákoliv vnější autorita vyvolává šok nebo šokové stavy, ohrožuje mě! Tento pocit se aktivuje v běžném životě pokaždé, kdy se dítě setká s autoritativním vedením (a to jak od rodičů tak třeba učitelů, šéfa v práci, partnera. atd.)
Zároveň často u akutního řezu se nese zahlcenost v dynamice “když přijde pomoc, odmítnu ji”, protože je to příliš! “Je to moc!”
Nastoupí tam sympatická reakce “boj nebo útěk”, něco jako “buď mi teda pomoz, nebo mě nech být!”.
Navíc často maminka nese to trauma taky, takže když tam není velmi empatický otec a funkční širší rodina není možné to trauma obou v době po porodu dobře integrovat a regulovat.
Jako následek zahlcení se může projevit například:
-vyhýbání se fyzickému kontaktu (jakýkoli fyzický kontakt je zahlcující a ohrožující
-jakákoli změna může být vnímána jako šokující (zahlcení jakoukoli rychlou změnou)
-velký problém věci dokončovat
-odpojení spodní části těla a nohou
-nízká sebeúcta
-pocit jako například “vždy selžu”, “nikdy to nedokážu”, “nemá to smysl”
-přecitlivělost na hluk a stres
-snaha převzít kontrolu nad všemi procesy v životě.
-disociace
-samotářští
Jak akutní, tak plánovaný císařský řez vždy pojí několik věcí, jako například;
-chybí tam čas na integraci,
-vždy tam je přítomný na určité úrovni problém, jak věci dokončit.
Často takové dítě i v dospělosti čeká na to, až jeho životní témata někdo dokončí za něj.
Jednoduše jako svůj primární otisk po celý život nese zkušenost “čekám na záchranu” nebo dokončení mých věcí od někoho jiného. Sám to nedokážu, nezvládnu to.
Často se to považuje za povahový rys. Jenže není!
Není to nic jiného než prvotní zahlcení, něčeho co bylo v ten okamžik skutečně MOC.
Taky velmi důležitá je ta fyzická rovina. Vybavení miminka z dělohy za pomoci sekce není žádná velká laskavá událost.
Na rozdíl od fyziologického porodu, kdy postupně dochází ke stlačení lebečních kostí a hrudníku v porodních cestách a následně postupné dekomprese, u řezu tomu tak není. Dítě je docela drastický taženo skrze poměrně malý otvor, nedochází tam k procesům komprese-dekomprese, není tam integrační čas, žádné kompetence, žádná spolupráce. Proto může docházet (a často tomu tak je) k blokacím a napětí v oblasti lebečních kosti, krční oblasti, oblasti kosti křížové. Což časem vede například k různým poruchám učení, chování, někdy k nerovnováze psychomotorického vývoje, nebo například k větší náchylnosti k zánětům průdušek, alergiím nebo astmatu.
Existuje mnoho způsobů, jak organismus nachází cestu ke zdraví, a někdy to na první pohled vypadá jako nemoc nebo dysfunkce. Každopádně včasný zásah kraniosakrálního terapeuta, který pracuje s dětmi, dokáže mnoho náročných prožitků z doby porodu dobře integrovat a tím vytvoříme cestu lehkosti pro celý rodinný systém, a hlavně pro šťastnější život vašeho miminka.
Ilustrace:medicoblastos